Před obdobím křesťanským existovaly na území staré Evropy hudební kultury keltských, germánských a slovanských národů. Jejich prapůvodní podoby nám však již nejsou známé. Něco málo o způsobech jejich hudebního projevu se dochovalo ve staré latinské literatuře a to především o národu germánském. Z byzantské oblasti známe něco málo o starých národech slovanských.
Jistě tyto národy provozovaly lidový zpěv, také tito lidé zpívali při nejrůznějších náboženských obřadech. Památka na tyto prastaré zpěvy se dochovala do dnešní doby v různých dětských říkadlech a v lidových popěvcích.
Pro poznání starých evropských kultur jsou nejcennější prameny v podobě hudebních nástrojů. Harfa byla oblíbena v oblasti keltské. Jejich národním nástrojem byla chrotta (obdoba antické lyry). Keltové hráli na různé flétny i na bicí nástroje. Jejich básníci, příslušející ke stavu kněží a věštců, se nazývali bardové.
Velmi pokročilá byla stará kultura germánská. Používala velikých bronzových rohů, nazývaných lury. Tyto nástroje sloužily jak k válečným účelům, tak i k provozování pohanských rituálů. Stáří dosud objevených lur se odhaduje na tři tisíce let. Germánští národní pěvci se nazývali scopové, ti však nevytvářeli samostatnou sociální vrstvu.
Slovanské národy měly v oblibě strunný nástroj zvaný gusli. Ve střední Rusy používali obdobu Panovy píšťaly, takzvané kuvičky. Měli obrovské množství lidových písní, jejichž počátky s největší pravděpodobností sahaly až k počátkům samostatného slovanského národního života. Tyto písně byly nejspíše založeny na bezpůltónových pětitónových stupnicích.
Lidová kultura, tedy i ta hudební, byla v Evropě dlouhou dobu potlačována pro svou pohanskou minulost. Avšak její kouzlo přetrvalo do dnes. V různých lidových zvyklostech můžeme spatřit krásu myšlení starých Evropských kultur. Sice jsou tyto obřady již velice promíchány s křesťanstvím, přesto se v nich udrželo to hlavní poselství, které k nám mluví z dob dávno minulých.